Milan Macho – loubkové koše
Milan Macho z Tušti u Suchdola nad Lužnicí se v sedmadvaceti letech stal nejmladším nositelem tradic lidových řemesel. Plete košíkářské zboží z loubků − tenkých proužků naštípaných z borových polen. Už v páté generaci řemeslníků z jednoho rodu.
V kraji na dnešním jihočesko–rakouském pomezí, kterému se dříve říkalo Vitorazsko, se tomuto řemeslu svého času věnovaly stovky pletařů.
Z loubků vyrobené ošatky, košíky, nůše, koše na prádlo, ale také třeba korby na dětské postýlky či kolébky byly vyhledávané především proto, že oproti proutěným pleteným výrobkům mnohem více vydrží.
Kvalitní dřevo z vykotlaných kmenů
Loubky Milan Macho štípe z běle (obvodového dřeva) borovice, která roste pomalu a má tedy hustá léta – ideální jsou pro ně chudší písčité půdy, typické například právě pro okolí horní Lužnice.
Borové dřevo musí být opravdu kvalitní, z nepříliš širokých rovných kmenů bez větví (a tedy bez suků).
„Vyhovuje jen nízké procento, například při výběru z 350 kubíků borového dřeva vyhovuje pouze deset kubíků. Ideální jsou vykotlané kmeny, které mají tu výhodu, že nemusím oddělovat běl, a kromě toho jde o odpadní palivové dřevo, které je výrazně levnější.
Vybrané kmeny nařežu na špalky dlouhé asi 120 cm – kláty, které pak rozštípnu na čtvrtky, zbavím jádrového dřeva a uložím do velkých plechových van s vodou, kde vydrží léta. Borovice ve vlhku nehnije, lidé kdysi naštípané kláty také zakopávali do země,“ prozrazuje nositel tradic. Základy řemesla se naučil od svého dědečka Františka Veita.
Milan Macho začal s pletením již během studia prvního ročníku gymnázia. Po maturitě se mu lidové řemeslo stalo profesí a po smrti dědečka společně s babičkou Alenou Veitovou převzal rodinnou firmu.
„Ovšem výroba zboží z loubků je pro živitele rodiny dost nejistý zdroj obživy. Takže již pátým rokem jsem zaměstnán jako disponent v místní pobočce firmy, která vyrábí proudové chrániče, jističe a rozvodné skříně. Pletení z loubků se věnuji po večerech a přes víkendy,“ dodává Milan Macho, který také pro zájemce o tuto dovednost pořádá jednodenní, případně i vícedenní kurzy.
Příprava loubků
Podobně jako u pletení z proutí či pletení z orobince si řemeslník musí nejprve připravit materiál, což je v případě loubků zvlášť fyzicky náročné. Nejde jen o to, že borové kmeny je třeba dopravit k dílně, nařezat je, naštípat a uložit do van s vodou.
Samotné štípání loubků je výhradně ruční práce, kdy řemeslník používá pouze ostrý nůž. Tím nařízne borový klát upravený na šířku budoucího loubku tak, aby nůž oddělil jedno léto, a plynulým tahem pak oddělí takzvaný proutek.
Z méně kvalitního dřeva s řídkými léty nebo se suky pak připravuje silnější laťky – šlajsky, z nichž se vyrábí kostra košů. Loubky štípe do zásoby a uchovává se stočené do smyčky a zavěšené v dílně. Před použitím je pak třeba loubky navlhčit vodou, aby se při práci nelámaly.
Pletení z loubků
Postup je podobný jakou u technik, které pracují s vrbovým proutím či s dalšími materiály. Základem je dno ze šlajsek uspořádaných do mřížky, k níž je hřebíčky nebo režnou nití fixovaný rám ručky – držadla koše.
Základové šlajsky pak pletař na dně proplete slabšími loubky a tím vytvoří dno, na okraji dna pak „kosterní“ šlajsky ohne vzhůru a celou kostru pak vyplétá slabými loubky.
Horní okraj košů (i čtvercový tvar má vždy oblé hrany) fixuje šablonou a zakončí věncem vytvořeným z několika vrstev loubků opletených jedním tenkým loubkem. Podobně pletař oplete i ručky košů.
Nástroje
Při výrobě košíkářského zboží používá jen několik jednoduchých nástrojů. Kromě nože z kalené oceli, jímž seřezává konce loubků, případně upravuje jejich šířku, pletař používá špičku vykovanou z tvrdšího silnějšího vázacího drátu, která slouží k provlékání loubků.
Dále potřebuje tesařskou tužku, dřevený kolík − takzvaný triblík − na rovnání loubků a kladívko na zatloukání hřebíčků a na práci s triblíkem. Při pletení sedí na trojnožce a při práci s nožem si chrání kolena kusem kůže.
Autor
Jan Malý
Foto autor
Pro Receptář Jan Malý.
Zdroj: Receptář